Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čtvrtá dlouhohrající deska NOTHING drží lajnu se všemi ostatními, vychází opět u Relapsu a předkládá dekadenci v její ryzí podobě. Někdo by si mohl klást otázku, co dělá kapela, která hraje kombinaci dreampopu, shoegazu a noiserocku, u Relepse Records, ale odpověď je vlastně jednoduchá. Bez ohledu na žánr dokáží NOTHING nabouchat do svých ležérně učesaných skladeb tolik temnoty a dekadence, že by s tím měli problém i ti nejhouževnatější bubáci z black metalových hvozdů.
Principál Nicky Palermo napsal mnoho materiálu o silvestrovské noci v roce 2018, kdy byl sám doma a utápěl se v pocitech nenaplněnosti a úzkosti. Při dopisování desky v dalších měsísích mu navíc zemřel otec a i to se otisklo do nálad, které deska „The Great Dismal“ dokáže přenést. Emoce jsou zabalené do středních temp, chlupatých kytar, košatých melodických výjezdů a nedbalého vokálu, který vám může občas připomenout China Morena ve chvílích, kdy se snaží být éterický. I nazvučení kytar místy připomíná DEFTONES, ale tam to celé končí. V hutnějších pasážích mají NOTHING mnohem hruběí sound a hlavně celková náladovost písniček je chorobnější. Mnohdy i sladší. Ale je to takový ten sladký zápach, který cítíte, když v parném létě najdete uprostřed lesní mýtiny zdechlinu.
Philadephský stroj na mámivé nálady boduje i v případě své čtvrté desky vizuální prezentací své hudby. Video ke skladbě „Bernie Sanders“ se může směle rovnat těm nejzvrhlejším výplodům hudebního světa, a to včetně gore metalových kousků. Jen tady k tomu hraje postpunková kytarovka s nebesky rozevlátým hlasem, který hypnoticky intonuje jen na pár tónech.
Když se ještě na moment zastavím právě u této skladby, tak má celkem zajímavou story. Mnoho fanoušků kapely ve skladbě hledalo politické poselství, které tam vůbec není. I tady se NOTHING drží své záliby v různých chemických substancích a jméno skladby odkazuje ke kódované řeči, přes kterou si dealer s klientem ujasňují objednávku.
Parta kolem Nicka Palerma mi i počtvrté dokázala předat slušnou porci beznaděje. Kytary s neukázněným zvukem tu stojí v přímém protikladu se zpěvem. Táhlé melodie vás zavedou od horečnatého snu k halucinogenním stavům. Ačkoliv se základy „The Great Dismal“ hloubily v posledních hodinách roku 2018, musím konstatovat, že málokterá rocková deska vyjadřuje lépe pocity uplynulých dvanácti měsíců.
Bez ohledu na žánr dokáží NOTHING nabouchat do svých ležérně učesaných skladeb tolik temnoty a dekadence, že by s tím měli problém i ti nejhouževnatější bubáci z black metalových hvozdů.
1. A Fabricated Life
2. Say Less
3. April Ha Ha
4. Catch a Fade
5. Famine Asylum
6. Bernie Sanders
7. In Blueberry Memories
8. Blue Mecca
9. Just a Story
10. Ask The Rust
Diskografie
The Great Dismal (2020) Dance on the Blacktop (2018) Tired of Tomorrow (2016) Guilty of Everything (2014)
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.